Jeden za všechny
15. ledna 2021
Tento příspěvek, určený zejména těm, které letectví zaměstnává, se tak trochu vymyká našim standardním výukovým článkům. K jeho napsání mě však dovedlo pár zkušeností a několik nehezkých pozorování za poslední dobu.
Letectví nyní zažívá těžké časy. Zřejmě ještě těžší časy však zažívají lidé, kteří v něm pracují. A ještě horší časy ti, kteří v něm nedávno pracovat přestali. To už dnes asi nikoho nepřekvapí, protože to kolem sebe vidíme téměř denně.
Lidský faktor je jednou z nejkritičtějších částí leteckého systému. Dokonce tak kritickou, že ještě stále způsobuje drtivou většinu událostí v leteckém provozu. Každý, kdo v tomto oboru pracuje si musel za poslední dobu všimnout, jak atmosféra práce poněkud zhořkla nejistotou – letiště, aerolinky, letecké organizace, navigační služby, dodavatelé, výrobci i výzkumná odvětví. Nejen tam se propouštělo, a to mnohdy v hojném počtu. Na všechny zúčastněné je vyvíjen tlak trhu z různých stran. Nejsou peníze, není práce – není práce, nejsou peníze. Letectví ale nepřestalo fungovat úplně. Letadla stále létají a v některých odvětvích relativně hodně – ať už se jedná o nákladní dopravu, výcvikové lety, letecké práce a další. Ti stále potřebují ke své činnosti využívat značnou část systému civilního letectví, který silně krvácí, ale nemůže se zastavit kompletně. Často se zde čelí těžkým rozhodnutím, a právě tím může někdy docházet k tření v lidském faktoru.
Představme si pilotní posádku, na kterou tlačí jejich nadřízení kvůli tomu, že nabrali na letišti zpoždění. A pokud ihned neodletí, nestihnou včas další linku, na kterou ani nemají k dispozici náhradní letadlo, protože to stojí zakonzervované někde na odlehlém letišti. Piloti jsou pod velkým tlakem. Jejich nervozita stoupá a tak se stane, že vypustí páru směrem na letištní personál, který se zdá být jasným viníkem za toto zpoždění, kvůli kterému oni teď mají problém. Letištní personál se tak pod tlak automaticky dostává také, protože na něj tlačí piloti, aby svoji práci urychlili, neboť jim zpožďují let. A tím v této nelehké době komplikují fungování jejich letecké společnosti. Tito pracovníci v reflexních vestách byli v posledních měsících svědky masivního propouštění – a ti, kteří zůstali, jsou velice rádi, že o svoji práci nepřišli. A dělají, co mohou. Chybí jim však více jak polovina kolegů, takže to, na co dříve bylo vyhrazeno 10 pracovníků, nyní musí zvládnout ve třech. Optimalizováním nákladů a kumulací pracovních povinností tak došlo k tomu, že nestihli letadlo dostatečně rychle odmrazit, nebo že ti stejní lidé nestihli včas přesednout do odklízecích strojů, letiště zapadlo sněhem a letadla musejí čekat na zemi i ve vzduchu. Samotnému letišti se však dá tato situace také jen těžko vyčítat. Když vám vyschne zdroj 99 % příjmů, je vůbec zázrak, že nejsme svědky vlny krachujících letišť, která by se v budoucnu jen stěží vracela zpět do hry.
Podobné příběhy se kolem nás jistě nedějí jen zřídka. Nemám k dispozici přesná data, ale z toho, co vím, čím je letiště menší, tím větší je boj o přežití a tím menší lidské zdroje. Pro udržení systému v chodu je však potřeba určité kapacitní minimum. Nezřídka se stane, že například nakládku letadel a odklízení ploch od sněhu musí zajišťovat střídavě ten stejný tým několika málo jedinců. Napjatě očekáváme, že se objem provozu jednou vrátí, a proto nemůžeme důležité části systému obětovat. Za pár let by nám totiž kriticky chyběly a těžko by se stíhalo s dechem – tak, jako tomu bylo v posledních letech rychlého růstu letecké dopravy ještě před Covid-19, kdy provoz v Evropě čím dál rychleji překračoval kapacity celého systému.
Tímto textem bych chtěl připomenout důležitost solidarity a provozní empatie napříč letectvím, které nyní potřebujeme ještě více než doposud. Každý díl tohoto obrovského a skvělého systému značně utrpěl, jeden faktor však zůstává neměnný. Bezpečnost. Tím se výsledný úbytek kapacity systému logicky negativně promítne do plynulosti provozu, a to dominovým efektem komplikuje práci lidí. Neměli bychom na to zapomenout. Každý má samozřejmě své povinnosti a starosti, aby vykonal bezpečně svojí část v tomto neobyčejném řetězci – mějme však na paměti, že i ten druhý má teď zřejmě ještě těžší práci než měl předtím. I přes to, že jsme profesionálové, pořád jsme lidé, a chtě nechtě se nám do práce nějakým způsobem promítá i osobní život. Nemálo lidí také zažívá ve svých rodinách velmi těžké časy, ať už spojené se zdravotním stavem příbuzných nebo s existenčními problémy. Vycházejme si v naší práci vstříc.
Nezapomínejme se v tomto lidském faktoru všichni podporovat. Jak? Nedovolme, aby řetěz praskl. Ať už sedíme v kabině letadla nebo odmrazovacího náklaďáku, ať už nakládáme cargo kontejnery v hasičském mundůru, obsluhujeme posádky, uklízíme plochy, hlídáme perimetr letiště nebo sedíme u radarů, tahejme stále za jeden provaz. A soustřeďme se obzvlášť profesionálním způsobem hlavně na řešení nastalých provozních situací. Alespoň takhle si já představuji lidský příspěvek ke zmírnění dopadů této krize na letectví.